BŘEZEN 2014 - Kalendárium - ročenka



Březen – svátek pěstouna Josefa a doba po „popelci“


„Včelstva pomalu, ale jistě rozšiřují plochy plodu. Zimní včely se při tom upracují a hynou. V období kolem konce března mohou některá včelstva zeslábnout tak, že je jejich situace až kritická. Situace v silných včelstvech je v tomto období zřetelně lepší, nemoci se zpravidla neobjevují. V tomto období vytápějí už celý úlový prostor.“
/Výňatek z knihy Heinricha Gritsche – Silná včelstva po celý rok. Heinrich Gritsch (rakouský včelař) včelaří s velkým počtem včelstev více než 30 let a působí jako učitel včelařství Jeho kniha byla na mezinárodním kongresu Apimondia 2005 v Dublinu v roce 2005 oceněna zlatou medailí za nejlepší knihu/.

Sluníčka je stále tak málo. Ale když přece jen vykoukne, začne se kouřit z osychajících střech. Málo platné, ač zima je čím dál menší a vyhublá, krčí a schovává se před sporými paprsky, stále vládne. A může přijít znova, udeřit novou silou třeba s půlmetrovými závějemi, nešťastnými řidiči – zima vskutku ladovská. V naší rodině se říkávalo, že „jaro přichodi teprv s Jozefkem a po nim se už chodivalo bosky“. A ačkoliv může být po jeho svátku, na jaro to dosud nevypadá.

Prokřehlýma rukama rozhrnuji zbytky loňského listí a nedočkavě hledám mezi nimi první nesmělé kvítky, abych přece jen uvěřila ve skutečnost „vesny“. I v úlech se započalo s jarním úklidem. Na česnech každého z nich je vidět uhynulé loňské včely – mrtvolky, které nepřežily zimu.

Na pořad každého správného jara, přijdou ke slovu hrábě. Železným hřebenem pročísnout trávu a vyčesat z ní „stařinu“. Jen si musím dávat pozor, abych nepoškodila něžné bílé hlavičky, které chodím denně hledat a které vedou prim.
Nikým se nenechají předběhnout, splývají se sněhem, podobné si barvou i názvem. Sněženka s bledulí jsou přítelkyně a nic si nezávidí. Vyhovují jim spíše mrazivá rána a radostně svítí svojí uklidňující bělostí. Ani čemeřicím přikrčeným ke kamenům – zdá se – chlad nevadí, Schoulené mezi vykrojené lístky trpělivě vyčkávají.

Měsíc, na který čeká snad kdekdo, je tak napůl plný ptačího zpěvu a radosti a napůl tiché a vážné doby postní – času předvelikonočního. Dnes už jen splývá v koloběhu roku s ostatními. Pamatuji však na čas docela jiný. Dobu po „popelci“, začínající malým křížkem na čele, pro který jsme si chodívali před školním vyučováním a pak se jím navzájem chlubili.

Dobu vážnou, bez zábav, písniček a veselosti, znám i z vyprávění své babičky. Ona sama chodívala při domácí práci a potichu si prozpěvovala. I pro mne velmi dobře známý nápěv postní písně, ozývá se ve mně dodnes.
Píseň o padesáti slokách, ano, nespletla jsem se. Tedy tato píseň o padesáti slokách, dávno vymizela ze všech modlitebních knížek a zpěvníků. Nenašla jsem ji ani po usilovném hledání, ba ani v Malém kancionálu písní a modliteb z roku 1904. Existují však i dnes lidé, kteří z prosté piety, po svých předcích uchovávají prastaré a krásné texty postních i jiných písní., tištěných oním prazvláštním písmem na zažloutlém papíru, v kožených obalech s ozdobnou ražbou, některé dokonce s tepanou kovovou sponou. Uchovávám jej i já , ráda do něj někdy nahlédnu. Cítím z nich teplo rukou majitele, když je před léty nosil pod paží do chrámu.

V jejím vzpomínání se nikdy nezapomněla zmínit o své mamince – mé prababičce, která píseň v době postu zpívala denně prý i několikrát. I mne upoutává její archaicky znějící text a stojí zato vracet se k němu v příhodnou dobu znova a znova.
„Proč Maria, proč si tak naříkáš a tak smutně sobě vzdycháš ?
Křesťanská duše, pojď, podívej se, jak meč probodl mé srdce“.

(text první sloky zmíněné písně)

Celá jarní doba poznamenaná čekáním a jas velikonoční neděle, zanechává v nás pocit radosti. Pomine tíseň Křížových cest, Velkého pátku i návštěv „božího hrobu“. Však si dobře vzpomínám na několikeré odběhnutí místních hospodyněk od práce v kuchyni a jejich tichou , krátkou modlitbu ve ztichlém, dosud nevyzdobeném štramberském kostele. Patřilo k ní i čekání na návrat zvonů, které si na čas od Zeleného čtvrtku „odběhly“ do Říma a vrátily se teprve s radostným“ Gloria“ v den „ Vzkříšení.“ Ráda bych i dnes uvěřila barvitě líčené scéně s jejich návratem. A byly skutečně v Římě, nebo je to jen vyprávěnka pro děti ?

K celé kouzelné atmosféře „šmigrustu“ patří i mužské návštěvy u svých „milých“ i ostatních žen, jako projevu přízně a zájmu, s „jedovatě pichlavým“ jalovcem a patřičně mokrým projevem.
I dnes se rádi vracíme ke starým zvykům Velikonoc. Tak abychom nezapomněli – rozkrojit voňavý mazanec nahoře označený křížkem, vyzdobený snítkou krušpánku a lidem v Čechách prý známý už z doby Tomáše ze Štítného, tedy současníka Husova.

Barboro, staň skoro, pujděm na kocanky.
(Slezský lidový text)




Naši partneři:


Kopřivnice
Počasí Kopřivnice - Slunečno.cz
Základní organizace českého svazu včelařů Kopřivnice
       zo@vcelari‑koprivnice.cz