LEDEN 2014 - Kalendárium - ročenka



Pod pruhovanou peřinou

Zvenčí slyším třesk petard s vybuchujícími světelnými girlandami, zvěstujícími silvestrovskou půlnoc. Rok se lomí za ohlušujícího výskotu lidí shromážděnými pod ozdobenými stromy na náměstích. Radují se a jásají. Asi jsem tak trochu podivín, ale od mladých let vlastně nevím co oslavují a nad čím jásají. Nemohou pak vůbec zpozorovat, jak mezi ně vstoupil někdo bez zbytečného hluku a neokázale. Každý přicházející rok vítám spíš s mírnou obavou a alespoň s krátkou modlitbičkou.

Přišel zas, jako první v letošní řadě, malé holátko – pacholíček s ledovou taktovkou, ze které mu za slunných zimních polední snad i trošku ukápne a podle níž má i své jméno. Studenou nožkou stačil uzavřít všechny kaluže a potůčky. Stromy i keře pokrýt sněžnou bělobou, dohlédnout na vodu schovanou pod tabulkami ledu a půvabné Trúbě nasadit háčkovanou čapku podle poslední módy.
Musí si pospíšit, na svoji vládu má jen jeden a třicet dnů. Vládce mrazivých nocí a dnů s přimhouřenýma očima, šetří světlem a zcela jistě přebývá pod střechami dřevěných chalup vyzdobených silnými střechýly.

K mé nemalé radosti však dnů s dlouhými večery, celodenně hřejícími kamny, na kterých se vařila voda na šípkový čaj. Na horkém hrnku si pak rád ohříval ruce můj dědeček. Pamatuji na jeho mrazem zčervenalé prsty, když se vrátil z obhlídky svých úlů v zahrádce. Tam s uchem přitisknutým k česnu, naslouchal tichému bzukotu jejich obyvatelek a zjišťoval „zda přežily“.
Příroda má vše dobře promyšlené. V době svých největších mrazů, kdy vše je „na kost“, plánuje svůj každoroční velkolepý Slunovrat. Oslavu navracejícího se slunce obsaženou ve svém vše vyjadřujícím názvu, umístila do pozoruhodného data – 21. prosince – krátce před Vánocemi. Už v té době se počíná i v úle obrat k lepšímu. Ale i v tom posmutnělém čase, schouleni u svých pecí, začínáme ke každému dni pomalu, avšak s jistotou, připočítávat minutku za minutkou.

Dávno z kuchyní vyvanula i vůně tříkrálového kadidla z narychlo vyrobené prázdné konzervy na třech drátkách. Mohli jsme je vídat a těšit se na chlapce ve slovenských beraničkách, , bílých košilích, s lidovými popěvky a chlapským podupáváním i poskoky a docela zblízka si pak prohlédnout skládací papírový tříkrálový betlém. Na Štramberk jezdívali pravidelně až ze Slovenska. V kuchyni pak po nich zůstala jen nenapodobitelná vůně „kadidla“ a mokrá louže.

Celý ten povánoční čas zůstal podmalovaný těmi nejkrásnějšími vůněmi.. Tenkrát jsme s velkou chutí, a snad raději nežli o svátcích, dojídali poslední cukroví. Bývalo uloženo v krabici v nejvyšším patru babiččina „špajzu“.Moci tak znovu prožít vánoce s příchutí jejího karamelu. Rozdrobený na malé kousíčky s troškou ořechů, vydržel tak dlouho tát na jazyku a daleko předčil kupované výrobky. Stejně chutnalo i cukroví“přes mlýnek“, v němž obyčejné ovesné vločky dobře nahradily oříšky.
Mohli bychom si vyprávět i o vůni promrzlého prádla, přineseného z půdy k dosušení nad malý a rozžhavený kulatý bubínek pece s dlouhou plechovou troubou nebo vůni prádla žehleného na desce stolu žehličkami s vyměnitelnou rukojetí, které se hřály na na plotně... Nikdy mi však nevoněly bramborové šišky sušené v teple kuchyně. Ty jsem nenáviděla a litovala husičku krmenou touto nevábně vonící „dobrotou“.

Když se v odpoledním čase počaly k nám pomalu trousit babiččiny kamarádky, ztratila jsem zájem o dětskou společnost. . A to už přišla na řadu vůně vánočky – právě dopečené pro přicházející návštěvu. Provoněla celý dům vanilkou a anýzem.

Babiččina kuchyně se sálající pecí a košem dříví, byla právě tím místem, na které jsem se těšívala. Místem nejen plným tepla, její milé přítomnosti, ale i zajímavých návštěv. Všem nám bývalo milo u velkého stolu s nízko spuštěnou lampou , s velkou hromadou peří a sousedkami při tichém povídání a nohami podepřenými nízkou stoličkou. Tam jsem sbírala i první „ ženská moudra“.
Jindy se scházely na krátkém odpoledni, protaženého však většinou až do tmy – s jehlicemi nebo háčkem, s klubíčky příze nebo ovčí vlny. Svetry, šály, velké trojcípé šátky, ale i celé záclonky do drobných oken podle předaných vzorů, se zhotovovaly podomácku a s velkým nadšením.. Tam snad někde je počátek i mého zájmu o práci s háčkem i jehlou.

To vše byl leden mého dětství spolu s neodmyslitelnou nahřátou cihlou Tu obalenou do bílého plátna vkládala babička do dědečkovy postele pod pruhovanou peřinu. Ještě jedna vzpomínka se k lednu mile váže. První posel blížícího se jara - košatý rozmarýn – prý i rozmarýna – jak to komu vyhovuje. Aby mu neublížilo přílišné teplo, přežíval zimní čas ve vedlejší ložnici vytápěné jen přebytkem tepla z kuchyně. Zelený elegán stával na vysokém stolku a bohatě kvetl.
A jako jsem převzala některé její poznatky a řídím se dodnes její radou, pěstuji po celá léta rozmarýn i já. Léto si užívá v dostatku slunce u vstupních dveří a vítá všechny návštěvy, zimu naopak v chladné verandě.. A není to žádný mladík, má už téměř třicet let.. Stromek tvarovaný jako bonsai , s kmínkem, jež leccos prozrazuje o svém stáří, kvete akvamarinovými kvítky každou zimu a voní a voní... .

V lednu-li roste travička, bývá málo obilíčka.
Tancují-li v lednu komáři, ať se sedlák po píci ohlíží.




Naši partneři:


Kopřivnice
Počasí Kopřivnice - Slunečno.cz
Základní organizace českého svazu včelařů Kopřivnice
       zo@vcelari‑koprivnice.cz