PROSINEC 2014 - Kalendárium - ročenka



Prosinec - Advent s roráty a čas „v modrém“

Tato dvě zajímavá cizí slůvka přicházejí na pořad již téměř končícího roku. .I když se to může zdát někomu podivné, ale na těch několik předvánočních týdnů se těším s jakousi tichou, téměř dětskou radostí. Lidé jim tak říkají již od 12. století.. Toto pro nás trochu tajemné slovo pochází z latinského „adventus“ – příchod. Zahrnuje čtyři neděle církevního roku a končí 24. prosincem – dnem narození Páně. Dříve bývala dobou postní, dobou střídmosti, provázená mnoha zákazy. Zahrnovala však i několik pěkných svátků,na něž se lidé těšívali, jako svátek sv. Martina – 11.listopad, sv. Kateřiny 25.listopad, sv. Ondřej 30.listopad, sv. Barbory 4.prosinec a sv. Mikuláš 6. prosinec, které poněkud krátily dobu čekání na svátek nejočekávanější – Štědrý den.
Můj advent, to je také číst si Erbena, poslouchat Dvořáka i projít se naposled ztichlými loukami okolo mé hory ,obdivovat nahou krásu vrb – stařen, skloněných nad slábnoucí puškvorcovou vůní,ještě naposled navštívit hukvaldskou oboru. To vše je nutné absolvovat pro navození té pravé předvánoční nálady.- zbarvené podle časných rán - do modra.

Přicházejí dny brzkého stmívání , ranního šera a s ním návštěv rorát. V katolické církvi jsou tyto ranní pobožnosti konány k poctě Panny Marie. Nazvané podle úvodního latinského zpěvu „Rorate coeli desuper..“ (Rosu dejte nebesa shůry). Je jen dobře, že v užívání nám zůstaly starobylé české rorátní zpěvy prostých melodií, z nichž je už cítit nápěvy koled.

V tajuplné době plné očekávání a příprav, jsem obdivovala svoji babičku pro její vytrvalost, s jakou každého dne za tmy tmoucí vstávala. Pravda, nechodila daleko, kostel se svým stálým označením času na ciferníku a černými rafijemi nám nahlížel téměř do oken. Stejně dobře býval slýchat i malý zvonek na nedaleké Staré věži – zbytku po bývalém hradním kostele sv. Bartoloměje jen nedaleko Trúby.
Přes teplé zimní oblečení přehodila hrubou károvanou vlňanku,jež za ranních mrazů překryla i světlý šátek na hlavě a vklouzla do vysokých černých papučí I přesto, že jsem jí večer slíbila, že ráno půjdeme na roráty spolu, slib jsem dodržela jen málokdy. Teplo pod peřinou to vždy vyhrálo. Domů se vracela, když jsem odcházela do školy. Z jejího vzpomínání si pamatuji, že na ranní pobožnost si lidé dříve nosívali sebou svíce. .Věděla toho tolik. Dodnes lituji, že já jevila jen pramalý zájem a tak málo se vyptávala.

Nesmím zapomenout ještě na jeden každoročně opakovaný rituál očekávané doby. Bývaly to nácviky kostelního sboru a malého orchestru, na kterých se podílel i můj otec – houslista. Z jeho neustálého popiskování i tichého zpěvu, znala jsem již jako dítě úryvky z půvabné mše Jana Jakuba Ryby - „Hej mistře“ Doufám, že i většina z vás se shodne v úsudku, že jeho Česká mše vánoční, je tou nejmelodičtější a zároveň i nejlíbivější z celé škály jeho dalších skladeb. A že jich není málo. Ladnost a snadná zapamatovatelnost hudby, s překrásně znějícími staročeskými texty, obratně vepsánými mezi noty, musí upoutat i ty, kteří se o hudbu zajímají jen okrajově. Děj mše svěřen těm z nejobyčejnějších – pastevcům ovcí v betlémské krajině- se mi dodnes mísí s freskami moravského malíře Jano Kellera. Svou scénu o zvěstování i narození Páně už navždy zvěčnil na stěnách kostela, právě v městečku, jemuž se takto právem smí říkat Moravský Betlém – Štramberku. Nejvhodnějším místem k prohlídce půvabných výjevů je kůr. Jen tady a hodně zblízka je nejlépe vidět mistrné vyjádření údivu dívky Marie na klekátku u okna, do něhož zvědavě nahlíží nedaleká Trúba. Prostor provoněný nejen kadidlem, krásnou vůni vydechuje i dřevo starých oltářů a lavic, střídající se s důvěrnou blízkostí soch a obrazů svatých.

Otec mi doma, často na moji žádost, přehrával části mše. Toužila jsem však slyšet nácvik svýma ušima. Nebylo to možné, zkoušky se odehrávaly většinou ve večerních hodinách. Až jednou – snad se konala dřív, to už si nepamatuji. Pravda však je, že mi vyhověl a já mohla být „u toho“. Ve svých představách se vidím, jak usazená v koutku mezi dlouhými kabáty hudebníků, spletí pulpitů a židlí, rozevřených pouzder houslí, trubek i tlusté basy a rozházených not, jsem viděla i slyšela , kterak dirigent hlasitě a s důrazným akcentem– jako by to ani nebylo v chrámu – napomínal a vytrvale vracel chybně zahrané takty. Přes okraj kůru jsem mnoho neviděla. Nezbývalo, než se dívat jen k bohatě zdobenému stropu. A ač varhany jistě hrály , stalo se, že mne přemohl spánek a po chvíli vzbudil zřejmě chlad. Zážitek byl však několikanásobně silnější a dodnes živý, stejně jako doba předvánočního očekávání, která bývá v dětství tou nejpůsobivější.

Kdopak by spočítal čas od té doby na hodinách červené věže ? Jen andílek s elegantně spuštěnou buclatou nožkou a dlouhou zlatou troubou dál sedí na dřevěné římse varhan a vůbec nestárne. Inu , asi proto, že je to anděl.
Nic nejde posunout ani vrátit. Chrám stojí dál ve své kráse a zůstává trvalým svědkem dob minulých i budoucích. Dál mne zve vznešený prostor naplněný boží přítomností, hudbou, liturgickými výjevy i tichými lidskými prosbami.

Z nebe posel vychází, zdávna žádaný,
k Panně Marii vchází,od Boha poslaný,
Gabriel-archanděl, byl ten šťastný posel..

(úryvek textu adventní písně z kancionálu z roku 1904)




Naši partneři:


Kopřivnice
Počasí Kopřivnice - Slunečno.cz
Základní organizace českého svazu včelařů Kopřivnice
       zo@vcelari‑koprivnice.cz