Z košíku zahradníka




Balada horská


Na stole přede mnou leží malá, ohmataná knížečka, na které již značně zapracoval čas a v útlém hřbítku uvolnil i trochu zažloutlé listy. Pravda, je jen brožovaná a leccos pamatuje. A není divu, patří mezi mé oblíbené stálice. I po létech ráda vzpomínám na svoji skvělou paní profesorku češtiny – ženu bystrých očí s obdivuhodným přednesem i krásou téměř jevištní řeči, která jistě už mnohým studentům přede mnou dovedla přijatelnou, ba přímo obdivuhodnou formou, objasnit taje našeho jazyka. Dala projít i etapou trošku nezáživné češtiny doby Husovy, jeho složenými slovy, spřežkami, krátkými i dlouhými nabodeníčky.

A právě na její doporučení jsem si tenkrát jako studentka ze svého nepatrného kapesného, spěchala zakoupit do jednoho malého opavského knihkupectví „Balady a romance – Zpěvy páteční“ mého mistra Nerudy a v ní i Baladu horskou. Můj oblíbený fejetonista a novinář v útlé knížce hned na začátku osvětluje krásu lidové češtiny, kdy říká : „Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste“. Znám ji od té doby nazpaměť, vždyť každá mladá hlava si tak dobře pamatuje. Měli jsme tenkrát za úkol naučit se jednu z nich. A já – přiznám se, že z důvodů zcela zištných, si vybrala tu nejkratší. To jsem ovšem nevěděla, že tu nejpůvabnější, zasazenou do předvelikonočního času a uzdravující jako ona „čarodějná šťáva z jitrocele“.

O jitroceli kopinatém – štíhlém chlapíku sedícím pevně v drnu trávníku a českých mezí – Plantago lanceolata – také myším oušku, ranocelu, celníku hojílkovi, či volském jazyku – jako o vytrvalé a prastaré bylině ví každý alespoň něco. Ani se nestačíme divit, kolika kouzelnými názvy byla pojmenována. Známe ji od mládí a většina z nás ví, že z listové růžice několika žilnatých lístků vyroste i malý válcovitý klas s drobnými kvítky. Známá léčivka má tak málo nápadný květ – z hnědavé korunky vyčnívají tyčinky s bělavými nitkami a žlutými prašníky. Celé to jemné uskupení mi spíš nežli květ připomíná malý satelítek nebo snad družici, vznášející se tiše vesmírem. V mých vzpomínkách nám jeho pevný stonek sloužil jako výborný materiál k pletení košíčků při našich hrách.

Sbírají se jeho listy a to od května do konce srpna. Léčivý list je však velmi náročný na sušení, snadno zplesniví a černá. Proto se musí sušit jen v tenkých vrstvách. Správně usušené listy jsou lámavé, olivové barvy. Jsou bezu pachu, mírně svíravé chuti a patří mezi nejznámější léčivé rostliny vůbec. Obsahuji enzymy, slizy, třísloviny a vitamín C. Využíván byl již antickými lékaři zejména proti kašli a na rány. V lidovém léčitelství je jitrocel znám zejména jako účinný prostředek usnadňující odkašlávání, při chronických zánětech průdušek, astmatu a jiných chorobách dýchacích cest. Pamatuji na vůni, jež se linula ze skleničky s jitrocelovým sirupem. Dostávali jsme ji jako odměnu a jmenovali ji „medicínkou“. Stávala na okénku ve studené spíži.

Jako farmaceutická surovina je u nás přípustný pouze jitrocel kopinatý. Jeho latinský název je Plantago – je odvozen z latinského planta, což znamená chodidlo a má pravděpodobně souvislost s používáním listů jako obkladů na odřené nohy. V lidové praxi se však používají i další dva druhy jitrocele – jitrocel větší a jitrocel střední. Často je vídáme na rumištích, vyšlapaných trávnicích a travnatých polních cestách. Tam, kde drobná travička nemá šanci , jitrocel přežívá velmi snadno. I zevně se v lidové praxi mnohdy užívá jeho široký list jako obklad při ekzémech, spáleninách i špatně se hojících ranách.
„Parádo trp !“, se sykáním a zuby zaťatými od bolesti, vysmívala jsem se v duchu sama sobě. Skákala jen o jedné noze a v hustém jarním trávníku hledaly moje oči jitrocelový list, jemuž jsme říkávali též „babské ucho“. Léčivý lístek často pomohl krvavé patě s puchýřem. Tak se splácela daň ženské parádivosti v nových střevíčkách.

Jan Neruda – Balada horská

„Řekněte mi, babičko má, cože rány svírá,
po čem člověk těžce raněn, přece neumírá ?“
„Rány hojí odevřené na tom lidském těle
jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele“.
„Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,
je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá ?“
„Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není,
nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni“.

Dítě z chaty vyskočilo do sousedních polí,
„Daruj šťávy, jitroceli, na vše, co kde bolí“.
Z pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží -
„Dej mi to své mladé listí, jahodino boží !“
Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží :
na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.

„Potírám tvá svatá prsa, myju bok tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý -
kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude ti hlavičku tvou bodat úpal více !“

Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní :
jak to dětská duše snila,
vůle boží vyplnila.

Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.


Zpět na seznam všech článků
Zpět na předchozí článek/stránku


Naši partneři:


Kopřivnice
Počasí Kopřivnice - Slunečno.cz
Základní organizace českého svazu včelařů Kopřivnice
       zo@vcelari‑koprivnice.cz