Z košíku zahradníka




Hloh obecný – Crataegus oxyacantha – po našemu též „čertova hruška“


Keře až stromky, které v době květu , tj. v květnu až červnu, upoutávají již z dálky naši pozornost bílou záplavou květů a zblízka i svým charakteristickým pachem, každý z nás dobře zná. Jsou podobné našim jablůňkám a hrušním a patří stejně jako ony mezi růžovité. Často se pěstují i v plnokvětých, růžově nebo červeně kvetoucích formách, ale pro léčebné účely jsou bezcenné. Léčivou drogu poskytuje pouze planě kvetoucí druh – hloh obecný, lidově též hložinky, pluháč nebo hložek, u nás však zvaný většinou jako „čertova hruška“. Kdopak už dnes ví kdo a kdy přiřkl sympatickému keři lemující okraje našich lesů s jeho plody tak strašidelný výraz . Že by tomu napomohla jeho rudá barva ?
Je to keř, až stromek (1 – 5 m) s červenohnědými pichlavými větvemi. Má zubaté lístky, na líci lysé, lesklé a tmavozelené, na rubu světlejší. Korunní plátky květů jsou bílé a lysé. Dobře známé a efektně vypadající na větvičkách hlohu jsou pozdější vejčité červené malvičky 8 – 12 mm dlouhé, s pěticípým kalichem, uvnitř s dvěma až třemi tvrdými pouzdry a malým semínkem a tak často vyhledávaná včelami. Rostlina hlohu je známá a hodně rozšířená po celé Evropě, Africe a našla si cestu až po Himálaj.

Lidé nejčastěji sbírají na jaře nezdřevnatělé konce větévek s lístky nebo jen samotné květy. Sdrhávají se z větviček a co nejrychleji suší rozprostřené ve slabé vrstvě. Korálově rudé zralé plody keře se sbírají v době zralosti, to je v září až říjnu, před příchodem mrazů. Droga malviček se užívá při léčbě regulace krevního oběhu. Obsahuje mezi jiným cukr, pektiny a vitamíny C a B. Dobře se uplatňuje v léčbě ke snížení krevního tlaku a má uklidňující účinek na naše nervy. V lidovém léčitelství se hloh používá proti skleróze, vysokému krevnímu tlaku, nespavosti, podráždění, bušení srdce, arytmii i migrénách. Přesto ji lze bez obav užívat pouze po poradě s lékařem.

Na svíravě trpkou chuť zralých „čertových hrušek“ s tvrdými jadérky, vyplivovanými dětmi co nejdále, nejde zapomenout. Tmavě zelený, hustý porost pichlavého hlohu obecného, v němž přespávala v létě hejna ptáků, patří nějak ke Štramberku. Roste rád ve strmých stráních „Kocvinku“a končí u cesty vedoucí okolo „bělárny“.
Tak je snad odedávna zván prostor ležící již v rovinatých lukách pod městečkem.
Slůvko bělárna mne vždy zajímalo a zajímá stále. Pravda, v Čechách je zváno jinak –většinou jako bělidlo. Dnes již téměř nepoužívané, ale všem známé z nejznámější knížky spisovatelky Boženy Němcové.
Místní názvy jsou zřejmě pozůstatkem dob, kdy s bělením a sušením prádla pomáhalo sluníčko. Prostor většinou v dosahu vody a na pozemku nevhodném snad k jinému využití. Na místě travnatém, někdy s drobnými keři. Chemii tenkrát lidé neznali, ale jelikož většina prádla byla ve světlých a přírodních barvách, využívali intenzity slunce.
V duchu vidím, jak plátno rozprostřené na slunci, postříkané svěží vodou tryskající z Bílé hory, dávali oschnout, po chvíli úkon zopakovali a nechali dosušit. Svou roli tu opět hrála hora jako věčný i vděčný reservoár vody. Sbírá po troškách vláhu z dešťů i sněhu, podzemních pramínků a potůčků, aby ji opět vrátila lidem v podobě krásné studánky „u bělárny“.A snad i krajina v jejím nejbližším okolí, plná rovinatých luk a polí, nese dodnes podle ní svůj půvabný název „Bělá“.
Za mého dětství vyvěral z pod velkého kamene v mezi jen malý bublavý pramínek. Ne větší nežli čtyři dlaně, s vodou pěkně ledovou, přizdobenou drobnými perličkami vzduchu. Podobných pramínků je okolo hory víc. Její kvalitu zřejmě dobře znal i štramberský „lidový doktor“ Johan Bayer, když mu pomáhala při léčení jeho pacientů. A že je skutečně dobrá i léčivá, je zřejmé z poznatku, že k malému vřídlu pod horou jezdí dodnes lidé z celého okolí.

Za letních dnů nebylo těžké prádlo dokonale i vybělit. I když dosud nečerpám ze žádných písemných záznamů, domněnka může platit pro naše městečko. Vždyť přece Štramberk býval zván „městem“ tkalců a snad i přadlen. A plátna tkaná pod nízkými povaly chalup na dřevěných stavech, měla svá odbytiště .A byla „pod Štramberkem“ i blankytně modrá políčka lnu ?A byla-li, uměli jej tehdejší obyvatelé zpracovávat ? Kdož ví ?

Často jsme půvabnou strání porostlou hložím procházely se svojí babičkou. Cestičkou i za tmy pod hustě zarostlým a tmavým stromovím, srostlým u vrcholu tak, že tvořilo tunel . Tenkrát jsem věřila, že je obýván lesním duchem – mužem s mechovým vousem a sukovitou holí. Kdo ví, co vše skrývaly pevné zvrásnělé kořeny zaťaté v drobném kamení, které i při dlouhých deštích zůstávaly pod tmavými keři suché ?. A tak té vymyšlené báji , patřící do kouzelného prostředí pohádek , věřím dodnes. Tu pak přicházela na pomoc její dlaň, jíž jsem se pevně držela. Až teprve po chvíli jasně svítící otvor mířící k lukám na opačné straně mne zbavoval obav..


Návštěva travnatých mezí, okrajů polí a půvabných remízků v okolí Kocvínku, nabízejících své skromné poklady bylin, měla být jen krátká, ale téměř vždy se protáhla. Domů jsme se navracely většinou až večer a musely znovu projít hustým hlohovým příkrovem. A nebylo divu, vždyť jsme procházely tichem pod keři rudých hruštiček patřících prý čertovi. Její ruka však byla po řadu let něco jako moje záštita. Žijeme tak klidně, máme-li blízko sebe někoho s pevnou a teplou rukou. A tak si často říkám – jak je dobře, že jsme se my dvě spolu potkaly ….


Prameny ? – čerpáno jen ze vzpomínek


Zpět na seznam všech článků
Zpět na předchozí článek/stránku


Naši partneři:


Kopřivnice
Počasí Kopřivnice - Slunečno.cz
Základní organizace českého svazu včelařů Kopřivnice
       zo@vcelari‑koprivnice.cz