KalendáriumZ košíku zahradníka

Slova paní Věrky, jsme Vám již na "starém" webu přinášeli. Dozvěděli jsme se něco o jejím pohledu na prostředí, které jak my sami, tak i naše včely potřebují k životu. Jde o krásné počtení, oázu klidu se spoustou zajímavých postřehů zkušeného člověka, který aniž byl včelařem, žil v blízkosti včel celý svůj život. Spousty moudrých rad z přírody, něco o bylinkách i vztahu člověka ke včelám, čí sobě samému. Mnozí znají její články také z Kopřivnických novin nebo ze Štramberských novinek.Webové vyhledávače Vám nabídnou víc o životě   a zálibách paní Věrky  v trochu starším článku. Bohužel mezi tím do dnešních dnů se odehrály události, které změnily její možnost, svými slovy rozšiřovat dosud řečené nebo napsané. Paní Věrka tento svět opustila, To ale neznamená, že její dílo nezůstalo živé i nadále a mnohé čtenáře může dodnes potěšit. 

Na několika stránkách najdete určitě něco, co Vás zaujme: O Věrčiných článcích lze říci, že budou ještě dlouho navzdory vývoji společnosti aktuální. A proto její slova na našem webu mají stále své místo.

Když jsme články zařazovali na náš web, požádali jsme paní Věrku, aby nám na úvodní stránku něco o sobě řekla. Co řekla v roce 2017 následuje:

Dialog s přírodou – Věra Horáková

Mám-li říci něco o sobě, pak se vší pokorou a na úvod snad jen to, že mým domovem je Lašsko. Kraj na bílém kameni a tak líbezný, jako málokterý. Svoji krásou se podobá snad jen ruční výšivce na prastarém fěrtúšku. Mým rodištěm pak milované městečko Štramberk na úpatí Kotouče a horou zvanou odedávna jako „Bílá, o které tvrdím, že mne zrodila. Hora půlkulatého tvaru s krajkovím lesa, střídající se s pásy drobných políček. Město bývalých tkalců a drobných zemědělců, čilé stále svoji kulturou a zcela výjimečnou lidovou architekturou, která je k vidění dnes už jen málokde. I když se dnes dívám na vrchol Bílé hory z opačné strany, z města, které si však se Štramberkem již po léta podává ruce a téměř s ním splynula, tvrdím, že se stále považuji za jeho obyvatelku.

Dětství v pospolitosti rodiny, pod ochranou prarodičů, násobily dojmy příznivě působící na můj dětský svět. Babiččina zahrádka s kulatým krušpánkem a dva úly dědečkových včel pod okny. Stály tam po celá léta snad jen proto, aby u nich mohl odpočívat na dřevěné lavičce. Tak jej tam stále vidím, spokojeně dýmat s fajkou v ústech. Vidím, jak za chladných dnů sbíral včely zkřehlé chladem, hřál svým dechem a jemně pokládal na česna. Úlů měl ale víc. Za těmi ostatními měřil často dalekou cestu do Libotínských lesů pod Štramberkem. A tak jsem šťastně vyrůstala ve včelařské rodině.

A po létech se stalo – zcela bez záměru, že i můj další život je spojen s člověkem, pro něhož práce s užitečným hmyzem, je léty důkladně prověřená. Od svých devíti poznává a stále se učí – jak sám tvrdí, zákonitostem a kouzlům, které v sobě včelařství tají.
To jen já jsem příliš zbabělá a k tolik „chlapské“ práci jen obdivně přihlížím. Již dávno je mi však při medobraní svěřeno otvírání rámků. Znám práci s ostrou vidličkou a jsem při tom, když se med klade s tichým „vrčením“ a pak spokojeně zvoní o stěny sklenic. Takovýmto vyznamenáním jsou však odměněny jen ženy včelařů.
A já se s tichým uspokojením mohu vrátit ke svému koníčku. Výšivkám stromů, keřů a bylin ze své dílny, které stihnu okopírovat a jejich tvar „ukrást“ moudré přírodě a přenést jehlou na plátno.
V neposlední řadě též postřehnout nenavratitelný okamžik minulosti i současnosti a svěřit je svému počítači. Dělám to pro svoje uspokojení a snad i pro potěšení některých čtenářů.

Tak mnohá řemesla a záliby lidí časem mizí. Nahrazena pohodlnějšími i snadnějšími a s větším výdělkem. Je škoda, že zručnost tkalců, hrnčířů, sklářů i mnoha jiných zanikla, zbyly z nich jen střípky. Některá však byla povýšena na lidové umění. Jen spolupráce včely a člověka je věčná. Vždyť nebýt jeho citlivých rukou, odkvetly by lány polí bez užitku. V každém z nich je cosi krásně českého se vztahem k rodné krajině. Co zbývá? Jen nepřerušit dialog s přírodou.